6

pouze eucharistie

V průběhu Svatého týdne roku 1942 se stav Alexandriny velice znepokojivě zhoršil. Její ne­konečné bolesti provázené akutními křečemi a zvedáním žaludku, narůstaly tak mučivě, že se už už zdálo, že kalich jejího utrpení přeteče a její zmučená duše se odebere na věčnost. Navzdory sžíravému hladu a pal­čivé žízni nedokázala pozřít žádné jídlo kromě trošky mléka a minerální vody. Na Květnou neděli večer žádala o svátost pomazání nemoc­ných. Bála se, že by mohla ztratit vědomí dříve, než tuto svátost přijme. Jakmile jí byla udělena, oddechla si: „Teď jsem tak šťastná. Všechny mé viny mi byly odňaty.“

Na Zelený čtvrtek byla její agónie téměř nesnesitelná. Když se Deolinda dotkla sklenicí vody jejích hořících rtů, Alexandrina těžce vzdechla:

„Ó můj Bože! Mou žízeň můžeš uhasit jenom Ty! Na světě není pro mne léku!“

Tak se vlekla jedna spalující hodina jejího hrozného trápení za druhou.

„Ach, jak je mi zle!“ sténala, „Tohle je opravdu od zatracenců z pekla! Nemůže to být nic jiného než ovoce hříchu.“

Jak se chýlilo k večeru, trochu se vzchopila a šeptala, že necítí obvyklou úzkost pátečních pašijových muk. Když se jí ptali na příčinu, svěřila se:

„Nevím, čím to je, ale cítím docela jistě, že Pán Ježíš mi ji nedá.“

Měla pravdu. Obličejem jí probleskl výraz nesmírné radosti, když se dověděla, že o zasvěcení světa Neposkvrněnému Srdci Panny Marie již bylo rozhodnuto. Brzy ráno na Velký pátek uslyšela Ježíše, jak jí vítězným hlasem oznamuje:

„Sláva Marii! Svět jí bude zasvěcen. Patří Ježíši a Ježíšově Matce.“

(Zasvěcení vykonal dne 31. října 1942 papež Pius XII. Pou­­žil při tom přesně tytéž tituly, které byly zjeveny Alexandrině: „Královna vesmíru, Královna přesvatého růžence, Útočiště lidského pokolení, Vítězná síla ve všech Božích zápasech.“ A podle Winstona Churchilla přišel o pár dní později i „bod obratu“ ve válce.)

V žáru agónie a uctívající lásky Alexandrina zvolala k Ježíši ve svatostánku blízkého kostela:

„Ó moje eucharistická Lásko, nemohu bez tebe žít! Ježíši, proměň mě ve svou Eucharistii! Matko, moje nejmilejší Matko, toužím splynout s Ježíšem, přeji se být úplně celá tvá!“

Až v samém nitru duše uslyšela Jeho hlubokou odpověď:

„Na zemi již žádnou stravu přijímat nebudeš. Tvým pokrmem bude mé Tělo. Tvou krví bude má Božská Krev, tvým životem bude Život můj. To ode mne dostaneš, když spojím své Srdce s tvým. Neboj se, má dcero. Už nikdy nebudeš ukřižována jako dřív... Nyní tě však čeká nová zkouška. Ta bude nejbolestnější ze všech.[1] Ale na konci tě já sám ponesu do nebe a Nejsvětější Matka tě bude doprovázet.“

A tak se stalo, že na Velký pátek roku 1942 Alexandrina začala absolutní půst, který měl trvat více než třináct let, až do její smrti. Její naprosto jedinou potravou bylo svaté přijímání (Eucharistie), které každé ráno přijímala s dojemnou zbožností a úctou. Její kruté bolesti zatím pokračovaly bez přestávky.

„Moje tělo jako by nemělo kosti,“ vzdychala těžce. „Zdá se, jako by bylo z hadru. Připadám si jako křídová socha, které se nesmíš ani dotknout, jinak se rozpadne na kousky.“

Její rodina a přátelé v domnění, že umírá, neopouštěli ani na chvíli její lůžko. Nikdo si nedokázal vysvětlit, jak vůbec Alexandrina může v tak krutých bolestech ještě žít. Vidění Svaté Rodiny a jejího strážného anděla jí dávala pomíjející úlevu v děsivém utrpení. Avšak jak se dny bez potravy prodlužovaly v týdny a měsíce, napětí její starostlivé rodiny v úzkostném očekávání stále vzrůstalo. Alexandrina došla k přesvědčení, že její konec je už blízko. Plakala:

„Ó Panno Maria! Přijď a vezmi si mě! Dál už to utrpení nemohu vydržet! ... Ó Ježíši, má lásko, neopouštěj tu, která tě tak velmi miluje! Ó dny, které nemáte konce! Ó nebe, které stále nepřicházíš!“

Obrátila se ke svým blízkým a vzdychla: „Až uslyšíte hlas zvonu, ohlašujícího, že jsem zemřela, padněte na kolena, modlete se a děkujte Ježíši a Panně Marii, že si mě přišli vzít.“

Každý pátek pociťovala vlnu stesku po pašijových mukách, které s utrpe­ním proží­vala v posledních čtyřech letech.

„Člověk si něčeho začne vážit až tehdy, když to ztratí,“ povzdechla si. „Kdybych měla pašijové utrpení teď, přijala bych je s věčnou objímající láskou a už nikdy bych se od něho neodloučila.“

Aby uklidnila svou touhu, nechávala si přinést ony dlouhé šaty, které na sobě měla při pašijových extázích. Dlouho na ně upírala svůj zasněný pohled a potom je v slzách objímala. Jindy velmi uctivě líbala širokou rohož, na které se odehrávala jednotlivá zastavení jejího tajemného mučednictví.

Alexandrininu touhu po oné mystické Kalvárii mírnila jen její ještě větší touha po smrti. Prosila Boha, aby si ji vzal na první květnový pátek. Toužila v nebi oslavovat první sobotu v květnu, kterou tolik milovala. První květnový týden však minul a její agónie nepřetržitě pokračovala a mučila ji dnem i nocí.

24. května, na svátek Panny Marie, Pomocnice křesťanů, po téměř dvou měsících úplného půstu „s palčivou žízní a touhou po jídle,“ Alexandrina zmučeně zvolala: „Umírám touhou nasytit svou duši pokrmem z ráje!“

Jak ubíhaly měsíce, zpráva o Alexandrinině půstu se roznesla široko daleko. Opět tu byly zástupy poutníků, které obléhaly pokojík nemocné a prosili ji o modlitby a přímluvy. Zdálo se, že jejich nekonečná dotěrnost ještě zvyšuje její kruté utrpení. Alexandrina však, těžce oddechujíc na svém lůžku bolesti, slibovala, že na každého bude pamatovat ve svých modlitbách. O této době později napsala:

„Den za dnem, chvilka za chvilkou, se můj život stává více a více bolestným. Na jedné straně mi poslušnost ukládá žít v ú­stra­ní a lidi přijímat tak, aby na mne brzy zapomněli. Ó můj Bože, kéž bych mohla žít tak, jak bych chtěla! Ale jaký to omyl! Čím více chci žít ve skrytu, tím více o mně vědí. Návštěvníci přicházejí odevšad - jaká trýzeň pro mne!“

Jednoho odpoledne do pokojíku nemocné vstoupila skupina důležitě vyhlížejících pánů, aby prozkoumali a důkladně vyšetřili zprávy o Alexandrinině naprostém půstu. Vzpomíná na tu příhodu takto:

O půl třetí odpoledne vstoupilo do mého pokojíku pět mužů. Ihned jsem vytušila, že jeden z nich je doktor. Začali mi klást otázky. Ani nevím proč, ale zjistila jsem, že mou pozornost přitahuje jeden z nich. Instinktivně jsem poznala, že je to lékař. Na jejich otázky jsem odpovídala klidně a pevně, protože pravda má pouze jednu odpověď. Nevěřícně se mne ptali, zda je pravda, že vůbec nic nejím ani nepiji. Nevěděla jsem, zda jsou to lidé věřící nebo ne, ale odpověděla jsem: „Každý den přijímám Nejsvě­tější Svátost.“ Chvíli zůstali v klidu, dál se nevyptávali a pak s uctivostí odešli.

Avšak ne každý se k Alexandrině choval se stejnou zdvořilostí. Rozšiřovaly se pochybnosti a podezření o jejím půstu, někteří lidé otevřeně obviňovali Deolindu a její matku ze spáchání obrovského podvodu. Tato obvinění a rozhořčení mnoha horlivých lidí byla příči­nou velkého trápení pro Alexandrinu, i pro celou její rodinu. Nakonec její přátelé museli vyzvat lékařské autority, aby zakročily a ověřily autenticitu tohoto mimořádného jevu jednou provždy.

Alexandrina barvitě popisuje vše, co následovalo. 27. května 1943 napsala:

Abych splnila přání a vůli pana arcibiskupa, podrobila jsem se ještě jednou lékařským vyšetřením a prohlídkám. Jak mi o tom řekli, mého ducha zachvátilo nové utrpení. Vidím-li však ve všem svatou vůli Boží, přijala jsem to, jako vždy, z poslušnosti. Když mi řekli den, kdy mají lékaři přijít, s velkou vroucností jsem se modlila k Panně Marii, aby mi dala potřebnou vyrovnanost, s níž bych snášela vše pro Ježíše a za duše s odvahou a odevzdaností. Modlila jsem se, abych pro Ježíše a za duše dokázala všechno snášet s odvahou a odevzdaností.

V určený den přišel do našeho domku doktor ve společnosti Dr. Enrica Gomese di Araujo a Dr. Carla Limy. Byla jsem naštěstí klidná a vyrovnaná. Bůh mou modlitbu vyslyšel. Jeden z doktorů se mě zeptal, zda trpím hodně a za koho svá utrpení obětuji. Také se mě ptal, jestli trpím ochotně a jestli bych byla ráda, kdyby ode mne Bůh mé utrpení odejmul. Odpověděla jsem podle pravdy, že trpím opravdu velmi mnoho a že všechno obětuji za lásku Boží a na obrá­cení hříšníků.

Dále se mě ptali, co je mou největší touhou a já odpověděla: „Je to nebe.“ Následovala otázka, zda chci být svatá jako třeba svatá Terezie nebo svatá Klára a jestli se chci dostat do nebe a mít jméno slavné všude po celém světě. „O tohle mi nejde ani v nejmenším,“ opáčila jsem. Pak mi položili otázku:

„Kdyby bylo nutné ztratit svou duši, abys zachránila hříšníky, co bys udělala?“

Odpověděla jsem: „Věřím, že já budu spasena také, ale kdybych měla ztratit svou duši, řekla bych ne, protože Bůh by o něco takového nikdy nepožádal.“

„Proč nejíš?“ ptali se mě pak a já řekla: „Nejím, protože nemohu. Cítím se plná. Nepotřebuji jíst. Nicméně - jídlo mě láká.“

Doktoři pak začali s vyšetřováním, což jsem snášela celkem dobře. Na konec, když shledali, že nejsem ve stavu, abych podnikla cestu, rozhodli se zavolat dvě sestřičky, aby ověřily pravdu o mém půstu. Odešli a já čekala na jejich rozhodnutí.

4. června přišel můj zpovědník, aby mi podal svaté přijímání a doprovázel ho lékař, který mi pak vysvětloval, že mi dávají příležitost nastoupit do nemocnice v Oportu, kde o svém půstu mohu dostat lékařské potvrzení. Asi měsíc bych byla v izolaci na pozorování a byla bych pod neustálou kon­trolou. Okamžitě jsem řekla ‘ne’ - ale při pomyšlení na posluš­nost vůči panu arcibiskupovi, na obtížnou situaci mého duchovního vůdce, mého lékaře, mých příbuzných a přátel jsem toho hned zalitovala. Nabídku jsem tedy přijala, ale jen pod trojí podmínkou:

a) Bude mi umožněno přijímat Nejsvětější Svátost každý den.

b) Bude mne doprovázet má sestra.

c) Protože do nemocnice jdu jen na pozorování, nebudou už na mně provádět žádná další lékařská vyšetření.

Do 10. června (1943) bylo všechno připraveno na mou cestu do nemocnice Foce del Duro v Oportu. Byla jsem velmi stísněna, ale v pevné víře v Ježíše jsem jasně cítila, že kdyby to bylo nutné, poslal by mi své anděly, aby mi pomáhali. Dorazil můj lékař, ale nějakou chvíli váhal, protože by mi byl nerad řekl, že už musím jít. Nakonec jsem ze sebe vypravila:

„Tak pojďme, doktore. Kdo se chce vrátit, musí nejprve odejít!“

Sevřela jsem v náručí svou rodinu i přátele a jenom Ježíš věděl, co mě to stálo bolu, abych se od nich odloučila. Svěřovala jsem se jen Jeho Nejsvětějšímu Srdci a Neposkvrněnému Srdci Panny Marie a úpěnlivě je prosila, aby mi dali odvahu a sílu vydržet toto další trápení. Jak mě na nosítkách snášeli dolů, šeptem jsem utěšovala plačící rodinu: „Odvahu! Všechno pro Ježíše a pro duše!“ Víc jsem říci nedokázala. Srdce se mi sevřelo ... Cítila jsem, že zadržet slzy by bylo nemožné.

Okolo sanitního vozu se tísnila více než stovka lidí. Skoro u všech jsem v očích viděla slzy. Smutek, který jsem pak ucítila, je nepopsatelný. Srdíčko mi bušilo tak prudce, jakoby mi snad každou chvíli mělo roztrhnout hrudník. Uvnitř jsem se modlila: „Přijmi toto bušení, můj drahý Ježíši, pro Tvou lásku a za spásu duší.“

Cesta byla hrozná. Zdálo se mi, že tohle už mé srdce opravdu nevydrží.[2] Každou chvilku jsem sledovala svou sestru a viděla jsem, jak je zoufalá. Já jsem si – díky Bohu - dokázala udržovat úsměv na tváři. Avšak neustálé otřásání vozu pro mne bylo doslova mučením a já se stále a stále modlila: „Všechno pro tvou lásku, můj drahý Ježíši! Kéž soumrak mého ducha poslouží k prozáření jiných duší!“

Když jsme dorazili do Matozinhos, doktor mi ve voze poodhrnul záclony, abych se mohla podívat na moře. Nesmírný klid naplnil mé nitro. Pozorovala jsem neustálý pohyb vln a prosila Ježíše, aby nechal i mou lásku se vzdouvat - jako ty vlny - bez přestání.


[1] Do poslední pašijové extáze upadla 27. března 1942. Na ten den (pátek před Květnou nedělí) tehdy připadl svátek potom stal svátkem Panny Marie Bolestné.

[2] Cesta z Balasaru do Pavoa je ještě dodnes velmi rozbitá a rozježděná a pře­voz ve starém sanitním voze musel Alexandrině působit prudké bolesti.